English version will be published shortly..
Syn zakladatele světoznámé továrny
a věrozvěst džínové revoluce si Prahu skutečně oblíbil. Byl
tady několikrát, a vždy dokázal nás v Denim Heads obohatit o spoustu
zajímavých poznatků (mj. i jsme měli tu čest ho představit i v našem cyklu Fashion Monday). Vzhledem k tomu, že náš koncept oslavil už
dva roky existence nám dává dobrý důvod pro uvolnění
rozhovoru, který vznikl v malebném prostředí na Letné. U jednoho stolu se sesedl tým Denim Heads a za japonskou stranu Katsu Manabe a Kishimoto. Rozhovor vznikal zhruba před dvěma lety, ale rozhodně nic neztratil na zajímavosti. Naopak, nám se potvrdilo mnoho informací, o kterých jsme v rozhovoru mluvili... Posezení bylo poměrně dlouhé a tomu odpovídá i rozhovor a rozsah témat, kterým se věnujeme. Budeme rádi za jakékoliv Vaše komentáře nebo dotazy..
Kishi & Katsu před ještě neotevřeným Concept Qubus x Denim Heads |
Více informací o Momotaro TADY
Více informací o Japan Blue TADY
Informace o posledních novinkách Momotaro TADY
a Japan Blue TADY
DH: Mohl bys, prosím, prozradit něco
o své minulosti a o svém vztahu k denimu? Co byl hlavní důvod
pro práci právě v tomto zajímavém odvětví?
KM: Jistě, minulost ... Když jsem
byl ještě kluk, student střední školy, poprvé jsem si koupil
levisky seprané ve vosku, a je to začátek mé džínové historie.
V té době v Japonsku mnoho obchodů dělalo LEVI'S repliky, takže
se lidé pobláznili do přípravy vlastního sepírání v různých
částech země a užívali si tento proces celé dlouhé dny.
DH: To celé se událo přesně kdy?
KM: Před osmnácti lety.
DH: Před osmnácti lety? Ok. To je
dlouhá doba ...
KM: Ano, je to dlouhá doba. A pak
najednou a pak se objevily krásné boty Red Wing v obchodech a
poblázění mladí lidé si je v pobláznění opět kupovali.
Vypadá to pěkně, když se nosí dohromady dobrý denim a dnes již kultovní Red Wing. Sám to miluji
také. To bylo v době, kdy jsem ještě neřešil svůj styl
oblékání a nevěděl tom, co podniká otec. Ještě mi
nedocházelo, že vyrábí stejnou látku nebo, že se angažuje v
prodeji podobného materiálu, který začíná být módní.
DH: Ale v roce 1993 ještě denim
nevyráběl? Anebo ano?
KM: Možná vyráběl, ale neřekl mi
to. Zjistil jsem to až když jsem šel poprvé navštívit jeho
kancelář pak našel přesně stejný textil, co jsem kupoval. Také
jsem byl překvapen jak byla džínovina drahá, ovšem většina
mých přátel začala tuto džínovinu kupovat. No a pak se z toho
stal trend.
DH: Je stále trendové vlastnit krásný
a kvalitní denim v Japonsku? Nebo se to rok od roku ztlumuje?
KM: Vlastně to nebylo ani předtím.
Nebylo tam tolik opravdu prvotřídních kusů, o které byste stáli,
normálně lidé kupovali džíny v ceně 100 EU, například od
značek Levi's, Edwin nebo Big John (* populární japonská denimová
značka). Ty které jsem kupoval já, tam šlo o něco jiného, než
nekvalitní džíny, takže s novým stylem se zvýšila i cena na
úroveň 200/300 EU. Poté, když už jsem věděl, že můj otec
vyrábí velmi drahé džíny, tím myslím opravdu drahé, takže
ostatní lidé - většina mladých, moji přátelé a lidé z
dalších společností - všichni říkali: to nemůžete dělat, mezi
ostatní konkurencí je neprodáte, takové džíny přece nikdo
nebude chtít. Byly zkrátka příliš drahé. Ale otec chtěl zkusit
něco jiného: vysoce kvalitní denim naroubovaný na
japonskou tkalcovskou tradici. Denim bez kompromisů. Poté, co jsme
tento plán zrealizovali, se pak reálná situace ukázala jako dobrý
tah a to už v průběhu jediného roku. Měli jsme opravdu dobré
prodeje. Zákazníci byli šťastní a vraceli se zpět. Užívali si
náš denim. Nikdo neví, jak se to stalo, ale začli nám fandit a
sdíleli své zkušenosti s ostatními.
DH: Co přimělo tvého otce mít zájem
na tak výrazném amerického symbolu jako je denim? Víš to?
KM: Myslím, že první japonský denim
začal vznikat kolem roku 1960. Nejprve lidé nakupovali americký
denim z druhé ruky a pak ho prodávali dál. Po druhé světové
válce nastaly velké změny v tradičním způsobu života a
kultury, opravdu jsme si zamilovali americkou kulturu. Jen v
krátkosti, velmi na nás zapůsobila autorita postav, které
představovali James Dean nebo Marlon Brando, takže slavné filmové
hvězdy nás naučili jak nakládat s denimovým oblečením. Bylo to
poprvé, kdy se džínovina stala v Japonsku populární. Teprve
posléze jsme začali přemýšlel o vlastní verzi džín.
DH: Materiál jste tkali na
tkalcovských stavech firmy Toyoda anebo už přímo na amerických
selvedge strojích?
KM: Nejprve jsme koupili a používají
americké vintage stavy.
DH: Zřejmě přímo z Cone Mills
(*továrna původních Levi's)…
KM: Ano, některé jsme pořídili z
Cone Mills a jiné zase od dalších dodavatelů. Toyoda nebo Suzuki
následovali, dokud tyto společnosti nezačaly vyrábět vlastní
stroje. Nejprve začali zápůjčkami jiným firmám, pak se z nich
stali silní hráči mezi výrobci automobilů. Možná, že některé
pěkné tvary aut byly inspirovány původním nápadem. Podstatné
je, že v polovině 60. let přichází první japonská značka
pojmenovaná Big John.
DH: Víme o Big John. Stále existují,
prosperují.
KM: Ano, jde o žijící legendu.
DH: Vyrábějí vlastní denim anebo nakupují od vás? Vlastní už nevyrábějí, nebo ano?
KM: Pouze šijí džíny. Nakupují
tkaninu od ostatních, z té pak šijí džíny, ale dokázali se
dostat na vrcholu, takže je už dnes po odkupu vlastní jiný
subjekt. Ne tak zcela překvapivě - Big John byli v mnoha ohledech
průkopníky, takže je potřeba je vnímat jako pionýry tvořící
vlastní prostředí trhu. Ukázali jak se chovat tak, aby je mohl
následovat celý zástup japonských denimových značek. Toto
směřování považujeme za zcela normální, stejně jako se to
povedlo se značkou Edwin.
Denim je jedinečný i u Japan Blue, zde Japan Blue 0703 |
DH: Celá ta posedlost džínama má
původ v Tokiu? Anebo lépe - šířil se boom po celé zemi, včetně
Okayamy?
KM: Vše začalo v Okayamě. Není zas
tak mnoho továren ležících v blízkosti Tokia. Mnohem častěji
tam narazíš na obchody, které zboží prodávají. Skutečná
průmyslová centra jsou dislokována v severní a západní oblasti
Japonska. Okayama patří mezi nejlepší výrobce na západě, je tu
mnoho továren. Než jsme začali s denimem vyráběli jsme školní
uniformy, takže většina škol obléká školáky komplety od nás
z Rampuyi.
DH: Kishi, kdybys byl tak laskav a
prozradil, co tě vedlo vstoupit do džínového průmyslu. Jaký byl
důvod? Studoval jste textilní technologie?
Kishi: Nestudoval. Potkal jsem svého
šéfa na vysoké škole ve věku 23 let. Katsuův otec založil
firmu, a tak jsem se s ním do toho od začátku položil. Vášní
pro džíny jsem vzplanul na střední škole, stejně jako každý
druhý. Takto jsem vstoupil do módního prostředí.
DH: Takže si začal pracovat ve
společnosti Katsuova otce a stále tam ještě pracuješ po celou
dlouhou řadu let?
Kishi: Nikdy jsem nezměnil
zaměstnavatele.
DH: Čili první i poslední práce…
To je hezké, ale není to tak v Japonsku běžné?
KATSU: Řekněme, že je velmi těžké
zůstat v jedné společnosti po dobu 13 let, jde o opravdu dlouhou
dobu. Pro ovšem hraje mnoho důvodů. První věc je samotná firma,
druhým důvodem je získání peněz a třetí důvod ani
nepotřebuji. Naše práce je skutečně přetěžká. Pracujeme od
devíti hodin až do půlnoci, zcela normálně. Někdy zůstáváme
v práci až do 2 nebo 3 hodin ráno.
KISHI: Moje společnost je opravdu
hodně levná (směje se). Pokud chci jít prodávat Momotaro do
zahraničí, může můj šéf akceptovat jeden nebo dva měsíce
volna, klidně nás uvolní.
KATSU: Děláme to zadarmo, ale učí
nás to zodpovědnosti k sobě samým. Když pak vyděláte peníze
obrací se to ve váš prospěch.
DH: …chcete vidět výsledky, ok…
KATSU: Můžete dělat, co chcete, ale
budete muset přinést nějaké peníze nazpět. Pokud o tom budete
hlouběji přemýšlet, dříve nebo později se vám to zalíbí.
DH: Pracuješ jako komerční prodejce
nebo jako šéf designér ve společnosti japonském trhu?
KISHU: Před dvěma lety jsem se začal
prodávat v Japonsku džíny Favorit...
KATSU: Kishi pracoval 11 let na vývoji
tkaniny a také se podílel na vedení továrny, tak aby veškeré
džínové tkaniny Momotaro mohli využívat i ostatní značky.
DH: Můžeme zjednodušeně říci, že
Kishi je odpovědný za dohled nad denimem Momotaro?
KATSU: Ví vše o přízi, bavlně,
blednutí. Ví přesně, jak vytvořit odpovídající textil.
DH: Jsi také zodpovědný za zvolenou
tkaninu, odpovídající zabarvení a podobně?
KISHI: Za vše, co si jen dokážete
představit, včetně propagace a designu.
DH: Myslím, že odvádíš velmi
dobrou práci.
KATSU: Současné zákazníky zajímá
vše, co se odvíjí od padesátkových modelů levisek, proto k němu
posílají malé kousky těchto, dalo by říci, až relikvií. Kishi
zkoumá a připravuje téměř totožný materiál.
DH: Opravdu?
KATSU: Prostě odvádí svoji práci.
DH: Jak důležité je pro vás pánové
odkaz k tradici, k dědictví poctivé džínoviny, když vyrábíte
vlastní látku? Cítíte se nějak omezováni anebo se tím
nenecháte ovlivnit a vliv Levi's vnímate jen jako vodítko a zdroj
inspirace?
KISHI: Všichni jsme inspirováni
starými leviskami, zejména těmi z padesátých let.
KATSU: Nejprve jsme se snažili o
repliky levisek z ikonických padesátých let, kvůli nádhernému
fadingu, kvůli zatraceně pěkné podobě. Japonci je milují pro
způsob jakým jsou vyrobeny, je totiž hoden adorace. Chtěli jsme
reprodukovat přesně stejné kousky legendárních modelů jako by
byly z poloviny století. Způsob jak znovuvytvořit vintage denim
není úplně komplikovaný pokud se soustředíte pouze na barvu či
tvar. Ovšem poté, když je nosíte rok či dva, výsledek
neodpovídá. Proto jsme se snažili přemýšlet zásadněji o
způsobu, jak se vcítit do kulturního kontextu, učili se z knih,
navštívit klíčová místa vývoje anebo najít bavlnu zcela
odpovídající originálu. A pak jsme zkoušeli, zkoušeli a znovu
zkoušeli kam se dá zajít. Nakonec jsme si uvědomili, že tvoříme
jeden z nejlepších vintage denimových materiálů.
DH: Možná se to podobá situaci, kdy
Japonci začali s montáží aut, nemyslíte? Dovezli pár fordů,
několik automobilů z Evropy, rozebrali je, zjistili, jak to funguje
a pak už jen vylepšovali...
KATSU: Jasně, že jsme začali u
kopií. Narazili jsme na úžasnou textilii, kterou jsme chtěli
napodobit. Po čase jsme se dostaneli na vyšší úroveň až jsme
nakonec začali s vlastními.
DH: Děláte to úplně jinak než
Číňané. Ti totiž ve většině případů jen slepě kopírují.
KATSU: Může být, ale nejsem si zcela
jistý. Rozdíl bude zřejmě v mentalitě, jde o odlišnou kulturu.
Bude to znít šílené, ale Japonci se víc blíží hloubce
pochopení podstaty. Jde o věc, kterou neovlivníme v průběhu pěti
nebo deseti let, přece jen trvá delší dobu než se přiblížíme
skutečné kvalitě. Vznikli jsme v roce 1992, ale první japonský
denim už tu byl během šedesátých let. Naši lidé však neustali
ve studiu a pokračujeme směrem k lepším výsledkům. Proto se
tato komodita stala naší chloubou, jsme silní.
DH: Ukazuje se, že Japonci jdou pod
povrch ruku v ruce s trpělivostí a snahou o zlepšení. Možná, že
tento fakt vám přinesl vůdčí pozici v denimovém světě.
KATSU: Osobně chci prodávat, abych
ukázal, že japonský denim je zralý pro export do dalších zemí.
Stále ale zůstává pro ostatní problémem rozeznat, který denim
byl vyroben automatickými stroji nebo který byly utkán ručně.
Aspekt podcenění je spolutvářen lidmi, jež čerpají informace z
televize. Neznají skutečnost, že japonské výrobky jsou nejlepší,
že jde o vrchol snažení. Připusťme ale, že situace se lepší
čím dál víc.
DH: Prostě jen nevědí, je tak?
KATSU: V Japonsku je situace na trhu
mezi tolika kvalitními značkami obtížná. Soutěžíme neustále
mezi sebou, jde o nepřetržitý souboj a to je dost možná i důvod,
proč jsme tak dobří, proč mají naše značky takovou úroveň. V
opačném případě, pokud nesetrváváte na absolutním vrcholu
jako Levi's, nikdo vás nebude následovat. Pak ale nemusíte
přemýšlet o soutěžení, můžete klidně prodávat z ruky, tak
snadné to pro vás bude (smích).
DH: To je možná důvod, proč je
aktuálně japonský denim kvalitou lepší než americký. Američané
asi zaspali několik posledních let, je to tak, že?
KATSU: Tvrdí to i náš prezident
(president společnosti, otec Katsu. To, že Katsu mluví o svém
otci jako o presidentovi také o něčem svědčí - pozn.red.). Rosteme z důvodu
konkurence, svět už nyní ví o japonské kvalitě. Otázka zní:
proč je tu snaha, abychom byli ještě lepší? Zřejmě proto, že
se rozbíhá další soutěž. Sami sebe nemůžeme rozprášit, což
vytváří prostředí pro optimální cirkulaci, jež zahrnuje stále
se lepšící materiál využívaný znovu v módním prostředí.
Americký denim je velmi těžké porazit, nemůžeme proto vracet
pomyslný úder stejnými prostředky. Pracují s velkým množstvím
strojů, obrovským množstvím materiálu, prodávají zákazníkům
masivní náklady džín. Jdeme opačným směrem, vyrábíme malé
množství na pomalých nemoderních strojích z časů minulých,
klademe důraz na skutečnou kvalitu. A připouštíme, že je těžké
změnit situaci během okamžiku. Také nás přitahuje fakt, že i
Turci anebo Italové vyrábějí ručně tkané látky v menších
provozech, možná právě toto pomůže změnit jednoho dne poměr
sil.
DH: Podívejme se, jaký je to paradox!
V současné chvíli i např. tradiční americký výrobce džín Lee
nakupuje japonský denim, aby ušil top modely pro vlastní značku. Jde o váš materiál, který Američané
kupují?
KATSU: Ano, to je velmi zajímavé, ale
tyto firmy kupují od jiných japonských firem. Naše tkanina je
příliš drahá, i když jsem se snažil o lepší nabídku. Ovšem
bez výsledku.
DH: Jaké jsou tři nejdůležitější
poznávací znaky japonské džínoviny?
KATSU: Když mám popsat tu první, pak
je to velmi drahý materiál, který je velmi těžké napodobit,
druhá věc je způsob šití. Nevyrábíme obrovské množství,
pokud šijeme, jde to opravdu pomalu, pak s ním jdeme konkurovat do
dalších zemích. Tkáme tak, aby byl výsledek jemný, ale
zachovával přírodní hrubost. Vlastností denimu jako textilie je
smršťování, chvíli trvá než se napětí mezi vlákny povolí
řešit, když vše jde podle předpokladů stává se z kalhot
přirozeně padnoucí oděv. V tomto ohledu by se neměl příliš
odchylovat ani v sepírání jak ho známe z fadingu u ikonických
džín. Třetím znakem je šmrnc. Pokud je sepětí tkaniny a ušití
v souladu, pak funguje, pokud ne, nebudete mít krásné džíny.
Třetí část se těžko popisuje, musí se zažít.
DH: Předpokládám, že pracujete i s
vintage šicími stroji? Jsou to japonské stroje anebo i jiné?
KATSU: Ruční stroje zastupuje
americká značka Union Special z éry 30. let, jiné stroje jsou
japonské, například Juki, Seiko, japonský Brown atd. Pokud šijeme
vyšší rychlostí, pak i tak zvládáme tlouštku, která odpovídá
současnému japonskýmu prémiovému denimu.
DH: Všechny Momotaro džíny jsou
vyrobeny pouze ze zimbabwské bavlny?
KATSU: Ano, jsou vyrobeny strikně z
bavlny ze Zimbawbe a pomocí selvedge tkacích strojů.
DH: A důvod, proč jste představili
na trhu značku Japan Blue? Proč je levnější? Rezignovali jste
snad trochu na ztrátu kvality?
KATSU: Kdepak, vlastně jde o podobnou
kvalitu jako nabízejí originální Momotaro, ale stačilo
zjednodušit tkalcovskou a střihovou platformu. Pokaždé, když
obchodujeme se značkami, jednotlivými zákazníky nebo návrháři,
tak opravdu ne každý správně chápe, co se děje, když používáte
původní techniku nebo když, že tkáte pomalu a rozdílně
od technik jak vznikají ostatní látky. Filozofii Momotaro Jeans už
japonský zákazník pochopil, ale pro většinu zámořské
klientely bývá těžké se soustředit na každý detail, jsou
příliš drobné, aby byly automaticky nahlíženy objektivně. I to
je důvod, proč jsme se rozhodli vyrábět jednodušší,
srozumitelnější řadu, na které by dalo začít s vyučováním o
přednostech japonského vintage denimu. Japan Blue přesměrovávají
pozornost směrem k materiálu, který sami vyrábíme. Právě proto
jsme vsadili nižší typovou řadu otevřenější pro širší
publikum. Pro ty, kteří běžně perou džíny stojí cena surového
denimu příliš vysoko a také neexistuje žádný důvod ke koupi
nákladnou látku a pak jí hned znehodnotit v pračce.
DH: Lepší je vytvořit fading
vlastní, protože v tom spočívá skutečný požitek. Jedna věc
je koupit nové raw džíny, ale upravit je do požadované podoby
trvá skoro celý další rok...
KATSU: Hlavně, jde o způsob jak si
džíny užít. Nosíš vlastní denim, sám si je také onosíš.
Jde o způsob ověřený, ale hlavně milovaný už dlouho dobu.
DH: Jako příklad džín, kterým
chybějí skryté nýty na zadních kapsách a které se prodávají
levněji a lépe mimo Japonsko, poslouží Japan Blue rozhodně
skvěle...
KATSU: Otázka nýtů na kapsách…
Vlastně šlo o opravdu nejtěžší rozhodnutí, zda tento prvek
nechat anebo ne. Stejně jako v otázce zachování ostatních nýtů.
Ne opravdu nejde o módní výstřelek, každý by měl dostat šanci
si vybrat mezi levnějšími nebo premium kalhotami.
DH: Můžete prozradit, jaký byl dopad
produkce japonského denimu na japonskou kulturu?
KATSU: Myslím, že obchod s denimem
funguje v jakýchsi kruzích. Trendy se pohybují v cyklech, takže
postupně zažíváme odkaz na šedesátá, sedmdesátá, ale i
osmdesátá léta. Platí to i pro denim.
DH: V tom případě nás zajímá, kdo
se stal japonským Jamesem Deanem.
.
KATSU: Ehm ... Akagi Keiichiro. Ten se
stal televizní hvězdou, která nosila džíny, bílou košili,
koženou bundu. Klidně se smějte, ale další velký boom denimu už
přišel. Velký americký festival Woodstock inspiruje spoustu
mladých lidí v Japonsku, kteří touží po sebevyjádření, takže
sahají po odkazu hippies. Vzniká tak vlastní klon kultury, mladí
Japonci chtějí být stejní jako další mladí lidé na celém
světě. Momentálně představují nejchytlavější módu, z které
se brzy stane obrovský trend.
DH: Takže jimi nošené a dole
rozšířené džíny budou opět v kurzu?
KATSU: Ano, to je pravda. Šlo o
inspirativní módní trend - však víte – džíny do zvonu,
dlouhé vlasy, kytary ...
DH: ... a květiny všude kolem
(smích).
DH: Pokud je mi známo, existuje v
Japonsku magazín Lightning (ano, dnes je nám více než známo a máme slušnou sbírku Lightning i dalších více či méně na evropské poměry obskurních magazínů - pozn.red.). Existují čísla, které jsou pouze a
jenom o denimu. Přiznám se, že je téměř nemožné najít
něco podobného v Evropě. (Dnes už se Evropou úspěšně šíří
německý časopis The Heritage Post, pozn. redaktora).
KATSU: Dobrý příklad typického
japonského myšlení. Jeden z editorů, který opravdu miluje
heritage styl, dává věci skutečně do pohybu. Je schopen postavit
celé číslo jen na jednom typu látky. Proč? Protože miluje
denim! Snaží se opravdu chce poznat kulturu, a pak se zaměřuje na
konkrétní detaily, dopátrává vše za pozadím daného fenoménu.
Pokud někteří Evropané žížní za poznáváním denimu mohou se
dopátrat se a dovtípit mnohého, ovšem i tak je Lightning
nejlepším časopisem na zeměkouli. Vysvětlení? Možná to, že
my Japonci jsme skuteční blázni.
DH: Disponujete velkým trhem, opravdu
velkým trhem. Tady v Evropě spoluexistuje mnoho národů s různými
jazyky, tradicemi a vkusem. To je určitě důvod, proč jste tak
výjimeční.
KATSU: Našli byste mnohem více
rozdílů. Pro mě je zajímavé sledovat nepoměr mezi evropskou a
japonskou módou. V Evropě se tvůrci více zaměřují na design, v
Japonsku je více v hledáčku materiál a historie. To znamená, že
komunita fanatických zanícenců horuje například na veřejných
fórech pro denim, zatímco část dalších následníků se učí,
dohledává fakta v historii. Něco se tak dává do pohybu z různých
úhlů pohledu: jeden čerpá z historie, druhý souzní s módou.
DH: Tyto dva způsoby výkladu se ale
někdy kříží, ne?
KATSU: Zde vidíte důvod, proč se
Japoncům zamlová kam směřujete. Evropskou kulturu zbožňujeme,
proto ve velkém nakupujeme Luis Vuitton, Channel, Armani, Adidas,
Puma. Milujeme tyto značky, protože sami nic podobného nemáme.
DH: Z opačné strany se nám zase
zamlouvají japonské limitované edice, které také vypadají velmi
zábavně...
KATSU: Také se mi zamlouvá japonský
design. Máme to rádi hodně odlišné.
DH: Můžeš v krátkosti popsat
rozdíly v džínovém průmyslu jak je pojímán v Japonsku oproti
Evropě dle vašeho úsudku? Nepodobá se tak trochu situace v obou
oblastech?
KATSU: Stále existuje rozdíl mezi
mentalitou a způsobem myšlení. Důvodem je to, jak nahlížíme
otázku podnikání, jak věci organizujeme, anebo to, jak vnímáme
marketing. Naše malé džínové značky, kterým jsme vdechli
život, nejprve přemýšleli jak připravit nejlepší džíny, po
kterých jsme prahli, obchod byl až na druhé koleji. Možná, že
zvenčí vidíte jen malou skupinu zákazníků, které nabízí
zboží malá firma, jenže po vytvoření kvality se mnohem lépe
přemýšlí o směřování podniku a způsobu jak prodat zboží.
Existují i další zdroje jak takovou přístup financovat. Ale
nejprve musí existovat kvalitní zboží, abychom mohli prodávat.
DH: Předpokládejme, že jde zcela
korektní postoj, protože nikdo si ani vzdáleně nedokázal
představit jak obrovský vliv získá Levi's s řadou pracovního
oblečení, zatímco ostatní lidé stále lpěli na nošení obleků.
Zjednodušíme-li to, pak bude platit, že pokud potkáme člověka z
roku 1910 v džínách, můžeme říci, že má „správné“
oblečení, bude vypadat celkem normálně… V té souvislosti nás
zajímá, co si myslíte o budoucnosti džínoviny. Jak to bude celá
odysea pokračovat? Teď samozřejmě nemluvím o hloupých malůvkách
na zadní kapse, briliantech na nohavicích apod. Hovoříme o
kvalitní džínovině, proto se ptám, jestli je možné další
vylepšování?
KATSU: Myslím, že ano, zdá se to
možné! Mám ten pocit při konfrontaci, když předvádím náš
denim lidem v ostatních zemích. Respektují a chápou, zda jde o
dobrou kvalitu, zda jde o rozdílnou látku anebo jen dávají najevo
sympatie pro vášeň, se kterou pracujeme. Pak teprve mohou tyto
informace sdílet s ostatními a tvořit ostrůvky, komunity.
DH: Takže to znamená, že budoucnost
je závislá na sdílení zkušeností v malých společenstvích
džínových fandů? Anebo zůstává situace neodhadnutelná díky
faktu, že je velmi obtížné vidět skrz události příštího
věku?
KATSU: Mohu se domnívat, že po 5
letech se bude levnější denim levnějších značek nadále
prodávat velmi dobře a bude ho nosit obrovské množství zákazníků
po celém světě. Ale také věřím, že ve stejné době lidé,
kteří nikdy předtím nenosili denim, začnou mít zájem o tento
druh látky. V Japonsku se objevil množství lidí, o kterých jsme
si nikdy nemysleli, že budou nosit džíny, nikdy bychom nic
podobného neodhadli, ale přesto existují. Pak jsou tu lidé, které
nezajímá móda a snaží se utratit nějaké peníze za levnější
denim. Co se stane pak? Budou se snažit dostat ke zboží od
Momotaro.
DH: V naší zemi se o to stejné
budou, doufejme, snažit s námi. Nic jiného si ani nepřipouštíme.
V opačném případě by mohli přejít G-Star nebo nebo podobné
značky… Myslíte si tedy, že je možné, aby se váš produkt
stal ještě kvalitnějším než teď? Může být být vylepšen ve
střihu anebo i v samotné látce?
KATSU: Myslím, že půjde o progres v
oblasti tkaniny. Neustáváme v nepřetržitém přemýšlení nad
každodenní zlepšováky, což charakterizuje celý náš koncept.
Nikdy jsme ani v nejmenším nepomysleli, že jsme nejlepší na
světě.
DH: No nemyslíme si, že byste udělali
stejnou chybu jako udělali Američané. Že ne?
KATSU: Doufám, že ne. Pro Momotaro
Jeans je taková cesta zapovězena, chceme udržet kvalitu po další
generace. Japonskou tradice neztrácíme ze zřetele, neztrácíme
paměť, pokud něco vezmeme za své, ponecháváme to uvnitř. Ano,
jsme drazí, ale stále jdeme ve šlépějích předků, tím co sami
odžijeme.
DH: Napadla mě teď jedna otázka
navíc, neměli jsme jí napsanou, ale ... Jak je to s japonskými
děvčaty? Ocenějí raw denim anebo vůbec?
KATSU: Raw Denim? Ještě ne.
DH: Protože jsem se snažil přesvědčit
mojí paní nosit tvrdou džínovinu a moc se jí představa nošení
nepřizpůsobivého materiálu po dobu několika měsíců a bez
praní nelíbila.
(všeobecné veselí a smích)
KATSU: S dívkami, paními a dámami je
velmi obtížné počítat jako zástupkyněmi na trhu se surovou
látkou (raw denim). Potřebují totiž pohodlné stylové kalhoty, u
kterých stojí na prvním místě je styl, střih je v takovém
případě to nejdůležitější. V Japonsku ženy však kupují
Momotaro džíny, chápou o čem je kvalitní džínovina a nemají
problém ji kupovat.
DH: Ale perou jí.
KATSU: Samozřejmě, že jí perou.
Nechtějí nosit zašpiněné džíny.
KISHU: Když chlapec koupí Momotaro
džíny, kupuje i dívka. A možná se snažila prát džíny stejným
způsobem...
KATSU: Nejprve jí to musí její kluk
naučit…
DH: Ale chlapec je přeci nebude prát.
A pokud ano, tak až po několika měsících.
KISHU: Nepere je, ale nosí.
KATSU: Pokud přítelkyně miluje svého
přítele, pak následuje jeho příkladu. (není i v tomto rozdíl
mezi japonskou a evropskou mentalitou?- pozn. redaktora)
DH: Například já, když se vracím
ve svých Momotaro z party, ráno, když se probudím visí moje
džíny venku na čerstvém vzduchu, aby se zbavily zápachu.
KATSU: Určitě se tak vrátí v lepší
kondici.
DH: Ale stále nemohu donuti svojí
dívku ke stejnému přístupu. Proto sem se ptal, zda to funguje u
japonských dívek odlišně anebo se chovají stejně jako děvčata
v Evropě, pokud potřebují vyprat džíny. Někdy jde o test síly
vztahu s jejím klukem, ale evropské dívky budou zřejmě mnohem
víc emancipované.
KATSU: Zlikvidujte veškerý zápach a
bude to s nimi snadnější. Dívky nenávidí zápach, vlastně vše,
co vypadá špinavě. Pokud si myslí, že to není znečištěné
nebo to nemá přehnaně agresivní aroma, pak to přijmou. Zvlášť,
když se nenachází žádné znečištění či skvrny uvnitř
látky.
DH: No, ale v našich barech a klubech
každý kouří, častokrát vylije pivo na džíny, takže džíny
po prohýřené noci opravdu páchnou. Vlastně tak jde otestovat,
zda jste si vybral přítelkyni do nepohody, ukažte jí půlrok
nevyprané džíny. Teprve pak bude situace jasnější (ehm,
nadsázka.. nebo ne?)
KATSU: Ale zápach opravdu zmizí během
jednoho nebo dvou dnů, pokud dostatečně větráte. Zvlášť v
případě indigových tkanin. A pokud ne, stále můžete použít
vodu.
-Job- & AMPH
Žádné komentáře:
Okomentovat